Začarovaný kruh... - Žabí princ

Za okny Bradavického hradu padal sníh. Sněhové vločky se snášely na chladné pozemky a tvořily závěje. Byl to vskutku krásný pohled a zvláště pak, když jste se koukali z tepla společenské místnosti přes zamrznuté okno. Nezadržitelně se blížily Vánoce a to se značně odráželo na pozornosti studentů. Někteří učitelé se smířili s roztržitostí svých žáků, jiní ne. Ale ani úkoly navíc, stržené body nebo školní tresty nikoho nedonutily, aby se přestali těšit na prázdniny.

Tara byla samozřejmě jedna z těch, kteří se nemohli dočkat prázdnin. Konečně žádné učení. I když musela zůstat v Bradavicích, její nadšení to nijak nezměnilo. Jediné, co ji mírně kazilo náladu byl fakt, že i Draco zůstane přes prázdniny ve škole. Tolik se těšila, že od něj bude mít pokoj a že se zbaví jeho uštěpačných poznámek. Ale co nadělá? Musí se s tím smířit. Hrad je dostatečně velký na to, aby se mu mohla úspěšně vyhýbat.

Poslední měsíc jejich vztah vyústil v nesnášenlivost a ani jeden z nich si v přítomnosti toho druhého neodpustil jakoukoli poznámku. Ne, že by je to bavilo, ale to byl jediný způsob komunikace, aniž by na sebe museli křičet i v přeplněné Velké síni. Rozhodně to bylo takhle lepší, nepoutali na sebe tak velkou pozornost, ačkoli o jejich pošťuchování se věděla celé Zmijozelská kolej.

„Ježiši, co zase?!“ vyjela Tara po Millicent Bulstredové, která si k ní na chvíli přisedla, ještě než začala hodina přeměňování.

„Pansy ti vzkazuje…“ začala, ale Tara ji nenechala domluvit. „Už toho mám akorát tak dost! Jestli po mě něco chce, tak ať přijde a řekne mi to sama!“ odsekla a vrhla zlostným pohledem po Pansy, která seděla jen o několik lavic před ní.

„Jenže ona se s tebou nechce bavit osobně,“ zaprotestovala Millicent.
„Tak to pak po mě určitě NIC nechce!“ sykla Victoria a naznačila své spolubydlící, že je na čase, aby se vrátila do své lavice, stejně bude za chvíli zvonit. Millicent tedy odešla a Tara si ulevila, že má konečně pokoj, snad jim bude pro dnešek stačit, že ji můžou otravovat večer na pokoji.

„Hej, Lowryová!“ zezadu se ozval hlas koho jiného, než Draca Malfoye. Jako vždy ho doprovázeli Crabbe s Goylem – všichni by se spíše divili, kdyby tomu bylo jinak – a ještě několik zmijozelských chlapců.

„No bezva,“ povzdechla si, hrdě se otočila a znuděně pronesla: „Víš o tom, že tvým příchodem značně poklesla hladina dobré nálady v místnosti? A tím nemyslím jen nebelvírskou část přítomných!“

„Nevidím změnu! Rozhodně nemohla být lepší nálada než je teď! Pokud jsi tu byla ty, už tak musela být pod bodem mrazu!“ zaútočil Draco.

„Nepovídej a to ti prozradil kdo?“odsekla nevrle. „Pokud vím, tak tvá blonďatá hlava neunesla zátěž mozku, a tak mozek rezignoval!“

„A kdo říká, že to mám ze své hlavy? To musíš mít ověřené zdroje!“

„Jo promiň, já zapomněla, že myslíš zadkem!“ odfrkla si Tara, odvrátila zrak a dělala, jako by tam nebyl.

„Víš co?!“ vyštěkl Draco a zrudl v obličeji.

„Je mi líto, ale nevím. Já myslím mozkem a ten mám v hlavě. Skutečně netuším, jak myslí zadek!“ ironicky poznamenala. „Dej mi pokoj, Malfoyi!“ ještě dodala.

Malfoy se nasupeně posadil do lavice před ní a netrpělivě vyčkával příchodu profesorky McGonagallové.

K Tařiné lavici přistoupil Zabini, který zrovna přišel. „Můžu si přisednout?“ trochu zadýchaně se zeptal.

„Klidně,“ odvětila Victoria. Ne, že by Blaiseovi odpustila potyčku s Dracem, ale pochopila, že si to Malfoy zasloužil.

Se zvoněním vstoupila do třídy profesorka a během chvilky si sjednala pořádek: „Ticho! V dnešní hodině se budeme věnovat opakování. Nepočítám totiž, že by někdo byl schopen těsně před prázdninami vnímat novou látku,“ rázně pronesla. „Poháry, které leží na vašich lavicích, se teď pokusíte proměnit v živého tvora. Předem upozorňuji, že zde nechci žádné draky, nebo jakékoli jiné životu nebezpečné zvíře!“ ještě varovala, než se posadila a dala pokyn k práci.

Celá místnost se zaplnila zvuky křičených formulí a následně na to zoufalé skřeky všelijakých živočichů – ne všichni vypadali tak, jak je stvořila matička příroda. Tara stále ještě přemýšlela, v co by mohla proměnit svůj pohár, zatím co Zabinimu už na stole stál chameleón a vypadal dost vyděšeně. Pak to Victorii napadlo. Spiklenecky se pousmála, postavila svůj pohár přesně na takové místo, aby se trefila do svého cíle. Pořádně se nadechla, zkoncentrovala veškerou svou pozornost a zašeptala formuli. V tom okamžiku se z Draca Malfoye sedícího před ní stala velká slizká ropucha.

„Kvák!“ ozval se žabí princ, o jehož vysvobození nikdo nestál.

„Slečno Lowryová!“ vydechla šokovaně profesorka za hlasitého výbuchu smíchu studentů. Harry s Ronem vypadali, že se smíchy zadusí, jen ta šprtka Hermiona se dívala pohrdavě.

„Co to má znamenat?!“ ještě dodala profesorka.

„Promiňte, paní profesorko! To bylo omylem,“ snažila se v sobě udusit smích, avšak moc se jí to nedařilo, zvlášť při pohledu na Goyla, který seděl vedle Malfoye, ale nikoli na židli, nýbrž na zemi, kam úlekem spadl.

„Jak OMYLEM?!“ vyjekla profesorka.

„Já chtěla proměnit jen ten pohár v žábu, jenže… Malfoy mi stál v cestě. Trochu mi ujela ruka,“ s výrazem neviňátka prohodila a třídou otřásl další příval smíchu.

„UJELA RUKA?!“ vytřeštila oči McGonagallová. Draco se mezi tím odrazil od židle, na které se doteď nacházel, a skočil do uličky přímo na Goyla, který vyjekl zděšením. Skoro celé dívčí osazenstvo začalo pištět a některé dívky dokonce úděsem vylezly až na lavice.

„Slečno Lowryová, strhávám Zmijozelu 10 bodů a ještě teď proměníte pana Malfoye zpět!“ přikázala příkře profesorka. „A vy slezte z těch lavic!“ štěkla po několika nebelvírských dívkách stojících na lavici a objímajících se v těsném hloučku.

„Samozřejmě, paní profesorko!“ přitakala Tara a namířila hůlkou na ropuchu. Pak se ale zarazila a uvědomila si, že ji nenapadá jediná protikletba. Začala se nervózně ošívat a otírat si rukou krk.

„Copak, slečno Lowryová?“ potměšile se usmála profesorka.

„Nic! Všechno je v pohodě! Přemýšlím, která protikletba bude nejlepší,“ sebevědomě odvětila, i když sebevědomí ji už dávno chvatně opustilo.

„Na tom snad nezáleží, hlavně, když se ta…“ podívala se znechuceně na ropuchu, „žába promění zpět v pana Malfoye,“ odvětila.

„Ano, paní profesorko!“

Tara usilovně přemýšlela, nejdříve ji napadlo použít Finite incantatem, ale co kdyby to mělo nějaké neblahé účinky a rozhodně by tím proměnila všechna ta zvířata kolem zpět v poháry a to by jí spolužáci nepoděkovali, když profesorka jejich snažení ještě neoznámkovala.

,Sakra, co mám dělat?´ zoufale přemítala.

,Já tu žábu snad políbím!´ napadaly ji čim dál tím zoufalejší nápady. ,Když to funguje v pohádce, proč ne i ve skutečnosti?´ tázala se sama sebe, ale její podvědomí ji okamžitě vyvedlo z omylu a i kdyby to fungovalo, takový trapas si kvůli tomu idiotovi neudělá.

„No tak bude to!“ netrpělivě odsekla McGonagallová.

A pak ji konečně napadla kletba. Vzpomněla si, že o ní četla, ne sice ve spojení s proměnou člověka v žábu, ale kletba byla použita na člověka proměněného v jiného živočicha.

„REVERTOR!“ křikla. V tu chvíli se z ropuchy opět stal Draco.

Žabák se proměnil – raději nebudeme tvrdit v krásného – prince – dobrá i ten princ by se dal zpochybnit – a to i bez polibku. Bylo to skoro jako v pohádce, jen s jediným rozdílem. Nezdálo se, že by měl nastat šťastný konec a tím spíš ne jejich společný život, dokud je smrt nerozdělí.

„ZBLÁZNILA SES?!“ sykl po Taře Draco a ještě se kontroloval, jestli na něm nezůstala ani nepatrná část žabího těla.

„Toho sis všiml brzo!“ štěkla po něm na oplátku.

Draco po ní vrhl protivným pohledem, otočil se a skoro vyběhl z učebny. Když postřehli zvonění, rozešli se i studenti a profesorka ještě před odchodem probodla Taru výhružným zrakem.

„Jo, zbláznila jsem se!“ konstatovala sama pro sebe Victoria. „Ale do tebe,“ ještě smutně podotkla a vydala se na další hodinu.

Tento incident se roznesl celou Zmijozelskou kolejí jako morová nákaza. Ještě pár dní si z Draca dělali ostatní legraci a na fakt, že se spolu s Tarou nebaví, naráželi poznámkami typu: Princezna o tebe nestojí? Tak běž a nějakou si najdi v jezeře.

Nakonec se i na tuhle událost poměrně rychle zapomnělo a blížící se prázdniny byly rozhodně větším lákadlem než vzpomínka na žabího prince.

„Ahoj Taro!“ pozdravil ji Zabini a posadil se vedle ní ke stolu ve Velké síni.

„Ahoj,“ odpověděla mezi sousty oběda.

„Jak se máš?“ rozpačitě se tázal.

„To je nepodstatné, ale když to chceš vědět… Špatně, ale dobře to snáším,“ lehce se pousmála.

„Aha… to je fajn… asi,“ zakoktal se Blaise.

Nastalo ticho, během kterého bylo slyšet jen cinkání příborů o talíře a spokojené přežvykování studentů.

„Tak co potřebuješ?“ šla rovnou k věci.

„No víš… chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys se mnou nešla na ten Křiklanův večírek,“ konečně to všechno vyklopil.

„Ehm… Já? Proč zrovna já?“

„No, chtěl bych prostě jít s tebou,“ nesměle odvětil.

„Aha… tak fajn. Ráda s tebou půjdu,“ pronesla. Usmála se na Zabiniho, vstala od stolu, rozloučila se a odešla.

Večer seděla ve společenské místnosti a čekala na Zabiniho.Přemýšlela, co si má obléct, ale nakonec to nijak neřešila a vzala si jediné šaty, které měla. Byly černé se stříbrnými třpytkami, dlouhé po kotníky, s rozparkem nad koleno a výstřihem do tvaru V. Vlasy si vyčesala nahoru a sepnula několika sponkami.

Teď seděla v křesle a koukala se do plamenů v krbu. Hřejivý pocit z ohně ji ukolébával, až skoro usnula. Po chvíli se vzpamatovala a připadlo jí divné, že tu Blaise ještě není. Vstala, otočila se směrem doprostřed společenské místnosti, aby se po něm porozhlédla, ale její zrak se zarazil na Malfoyovi, který nehybně stál a koukal na Taru jako sůva z nudlí.

„Co zase chceš,“ znuděně odvětila.

„Nic!“ odtušil Draco.

„Tak na mě tak nezírej!“

Nastalo napjaté ticho, během kterého Draco stále hleděl na Taru a ta si připadala, jako nahá.

„Všechno v pořádku?“ konečně dorazil Zabini.

„V naprostém. Půjdeme?“ rychle vydechla Tara, chtěla se konečně zbavit Malfoyova pohledu.

„Hej, Zabini! Kam jdete!“ Draca jako by tato slova probrala z transu.

„Pozval jsem Taru na Křiklanův večírek,“ odvětil Zabini.

„A já jsem pozvání přijala!“ doplnila Blaiseho Victoria a spolu zamířili ven se společenské místnosti.

Večírek se konal v Křiklanově kabinetu a Taře vrtalo hlavou, jak se do tak malé místnosti směstná tolik hostů. Okamžitě po vstupu pochopila. Kabinet nebyl ani zdaleka tak malý, jako obvykle. Byl rozlehlý skoro jako dvě větší učebny a po stěnách a stropě vysely zelené, nachové a zlaté závěsy. Jakoby z povzdálí se ozývala hudba. Profesor Křiklan okamžitě uvítal Zabiniho a nešetřil lichotkami ani na Taře. Ještě je seznámil s několika hosty, mezi nimi i upírem, v jehož blízkosti Taře připadalo, že na ni kouká jako na svůj další oběd. Křiklan je nakonec opustil – což ani jednomu nevadilo – a očividně šťastný si to šinul přímo k Potterovi, který se tam zrovna objevil.

Tara se Zabinim si užívali večírku, povídali si a ochutnávali různá jídla, která zde roznášeli domácí skřítkové, aspoň do té doby, než do místnosti vrazil Filch a za sebou táhl Draca. Victoria nechápavě koukala, ale přes ten strašný hluk nebylo nic slyšet. Nakonec ještě postřehla, jak Malfoy někam odchází s profesorem Snapem.

Přestala si toho všímat. Draco ji nezajímal, nebo spíše chtěla, aby ji vůbec nezajímal. Ještě chvíli se dobře bavili, než se oba rozhodli, že je na čase odejít. Po rozlučce s profesorem Křiklanem zamířili do společenské místnosti, a potom dál každý do svých pokojů.